Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli je francouzština zpěvná?
Kdykoliv poslouchám jakýkoliv dialog ve francouzštině, nesmírně si užívám výrazovost, jakou mu jeho intonace a akcenty na konci rytmických skupin propůjčují. A čím víc emocí, tím větší výkyvy. Několikrát jsem se ale v odborné literatuře i v rozhovorech s Francouzi setkala s tím, že o svém jazyce mluví jako o „langue plate“ – ploché řeči. Cože???
Jak někdo o francouzském jazyce může říct, že je plochý???
Copak neslyší, jak Francouzi mluví??? Tak obrovské zvraty v intonaci přeci např. čeština vůbec nezná!
Přesto Francouzi tuto tezi v diskusích na toto téma brání zuby nehty. A s odbornou literaturou se přít ani nejde.
Pořád mi to vrtalo hlavou.
Při pohledu na mapu si můžete říct, že se asi srovnávají se sousedními románskými jazyky. A jak španělština, tak italština zpívají. A pravda je, že asi i víc. Takže toto je vysvětlení?
No dobře, ale „langue plate“???
Došlo mi to, když jsem se italštině podívala na zoubek trochu zblízka. Stačilo velmi letmo, pár lekcí v Duolingu cestou na dovolenou.
Rozdíl je jasný už při prvních slovíčkách. Zatímco italština klade systematicky důraz na předposlední slabiku KAŽDÉHO SLOVA, francouzština funguje jinak. Její akcenty připadají na poslední slabiku NE SLOVA, ALE RYTMICKÉ SKUPINY. Která většinou obnáší slov několik, přičemž důraz je vždy jen jeden. Slovo tak důraz nést může, ale také nemusí, pokud se nenachází na konci rytmické skupiny. Slovo samo o sobě nemá předem stanovenou akcentuaci.
Tak se taky stane, že spousta slov v řeči zdánlivě zaniká, ztrácí se v davu. Pro nenavyklý sluch začátečníka je toto jednou z věcí, která komplikuje porozumění poslechu. A také to vysvětluje, co odborná literatura i mí přátelé Francouzi myslí tou plochostí své řeči.
Nemá cenu jim to vymlouvat, ale já tam tu nádhernou melodii stejně slyším. Co vy???
Další články na blogu:
